Viz příručka str. 43 - 45
Hereze a hrůza, kterou vyvolávala, jsou s historií církve úzce spojeny. To proto, že už
Ježíš varoval své učedníky před falešnými proroky – jsou to tedy původně ryze náboženské

důvody, obava o spásu duše, strach z odchýlení se od Kristovy nauky, které 

vyvolávají strach z hereze. 

Hereze se rodí spolu s křesťanstvím: biblické doklady a použití slova hereze v Novém zákoně: 

např. 1 K 2,18 n, Tt 3,10-11.

Středověké hereze se inspirují v herezích prvních staletí křesťanství:

• arianismus popírá božství Ježíše Krista, odděluje Logos od Boha, říká, že není

věčný, všemohoucí a je podstatou rozdílný;

• gnosticismus se snaží spojit křesťanskou víru s pohanskými názory; směs

řecké filosofie a orientálních mystérií; určeno pro uzavřený okruh zasvěcenců;

boj říše světla proti říši tmy (zlý princip proti dobrému);

• manicheismus (perská gnoze) je strohý dualismus; dobrý bůh říše světla versus

zlý bůh říše temna; cíl: vymanění člověka z hmoty → asketický způsob života;

• monofyzitismus mluví o jediné božsko-lidské přirozenosti v Ježíši Kristu, ale

lidská se v božské ztrácí.

Typologie herezí

– hlavní rysy, hlavní hereze středověku, živné podmínky herezí

• Hereze – trvalý odpor vůči učení církve, bludem se stává hereze poté, co její

vyznavač po odhalení tvrdošíjně odmítá uposlechnout a odvolat. Pro působení

a rozvoj hereze vytvářela zásadním způsobem podmínky také situace ekonomická,

společenská a politická (sociální napětí, odpor proti centralistickým

tendencím panovníka, národnostní aspekt).

• Hlavní bludy středověké hereze: neplatnost křtu dětí, zavrhování náboženských

symbolů (např. kříže), odmítání eucharistie, zavrhování modliteb za

mrtvé, odmítání manželství, peněz, tělesné práce.

Několik typů herezí:

• dualistické hereze – např. kataři;

• hereze volající po návratu k ideálům prvotního křesťanstva (např. valdenští);

• hereze vycházející z chiliasmu a mylných eschatologických názorů.

Středověká hereze a inkvizice

• do doby Inocence III. nevěděla církev jak na herezi reagovat – proto vládl spíš

strach, násilí, lidové a spontánní reakce proti heretikům;

• kacíř byl i revolucionářem, napadal základy křesťanské společnosti a ohrožoval

existenci církve i státu; jejich nauky byly veskrze odsouzeníhodné; vyvstává

otázka, zda se poslouží pravdě lépe láskou nebo tvrdostí – středověká odpověď,

která převažovala i v novověku a nejen v katolické církvi (Luther i Kalvín) byla

tvrdost;

• inkvizice z lat. inquisitio znamená činnost nikoli nějakou instituci či tribunál;

• od císaře Konstantina měla církev moc vyžadovat jednotu a žádala po světském

rameni její trestání (ale neměla tuto moc stále a všude);

• III. lateránský koncil přijal tvrdá opatření proti heretikům (1179);

• aragonský král prohlásil Katary za nepřátele státu a nařídil jejich potírání

(1197);

• po zavraždění papežského legáta vyslaného k albigenským (kataři) (1209)

vyzval papež Inocenc III. ke křížové výpravě proti nim (tzv. Albigenská válka);

• Inocenc III. (1198 – 1216) – inkviziční řízení se změnilo na církevní procesní

právo;

• 1231 ustavena Řehořem IX. papežská inkvizice – v širokém povědomí lidu se

hereze přibližuje k čarodějnictví a magii (po roce 1300 téměř ztotožnění);

• Inocenc IV. (1243 – 1254) – zplnomocnění inkvizitorů k vynucení přiznání na

mučidlech – prolito také mnoho nevinné krve, záplava krutosti a utrpení; často

zneužíváno mocensky;

• Dominikán Bernard Gui (1261 – 1331) inkvizitor v toulouské diecézi sepsal

své zkušenosti v příručce Practica inquisitionis haereticae pravitatis (inkviziční

praxe kacířské nepravosti);

• inkviziční tribunály, tedy jakási instituce se objevuje až v 15. stol.; ani římská

inkvizice založena 1542 Pavlem III. neměla universální působnost. Všechny

tyto inkviziční soudy přestaly existovat v letech 1798 – 1820.

Doporučená literatura:

BRENONOVÁ, A. Kataři. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001.

FRANZEN, A. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří : KNA, 2006.

LAMBERT, M. Středověká hereze: Praha : Argo, 2000.

MOLNÁR, A. Valdenští: Praha : Kalich, 1991.
RYŚ, G. Inkvizice. Praha : Mladá fronta, 2004.